| Jméno: | Elegil Al’Dormac |
| Rasa: | elf |
| Povolání: | Druid |
| Domov: | Flanderský les |
| Zbraně: | dlouhý luk, dýka |
| Vzhled: |
| Je jen o málo starší než Dra’Po. Dlouhé téměř černé vlasy nosí svázané proužkem kůže. Na zádech se mu pohupuje dlouhý elfský luk a u pasu má zavěšenou dlouhou dýku s vyřezávanou rukojetí. Na sobě má tmavě hnědo-zelený plášť, hnědé cestovní šaty a vysoké kožené boty. |
| Charakter: |
| Umí dovedně lovit a stahovat z kůže, pohybuje se mezi stromy a do měst se vydává jen zřídka. Vyzná se v bylinkách a zvířatech, s některými dokáže navázat i komunikaci. |
| Biografie: |
| Historie: Potomek elfů od Černé skály. Poté, co jeho matka zjistila, že je jeho otec zapleten do nečistých rituálů a plánuje ukrást elfy střežený zdroj síly, ukradla jednu z částí mapy a spolu s ještě velmi mladým Elegilem prchla do hloubi Flanderského lesa. Byla velmi nadaná bylinkářka a vědma a tak jej naučila o životě v lese vše, co mohla. Díky jejím poznatkům a talentu pro kouzla získal velmi výjimečnou schopnost cestovat mezi stromy. Jeho otec, poté, co pomohl zničit elfí rody, zmizel neznámo kam. Při pronásledování kultistů, kteří vypálili klášter, se na pár měsíců spojil s bratrem Tyrem, se kterým se jim podařilo odhalit některé souvislosti a osoby napojené na Tharmovce. Jejich cesty se však asi týden před Vaším setkáním rozdělili a on se vydal do Gratzu, Tyr do Nadlaku. |
Stalo se v kampani:
Objevil se znenadání po událostech v Otakarově skrýši. Vystoupil ze stromu a podezřívavě, ale vcelku klidně vyzvídal, co je družina zač a proč se zajímají o mapu ke zdroji. Navzájem se prověřili, byl ochotný se na nezbytnou dobu spojit a zjistit něco víc o kultu, který po ní též prahne a nejlépe jim překazil cestu za zdrojem.
Pomohl odhalit očarování Matěje doposud neznámou čarodějkou z Gratzu, když použil svůj amulet, který určuje, zda je předmět nebo člověk pod vlivem nějakého kouzla. Taktéž Vás přivedl ke kouzelníkovi Torkvátovi, který provozuje iluzionistickou dílnu a vytvářel skrýš pro Otu a další divy pro každého, kdo si zaplatí.
Jinak poněkud odtažitý Elegil se po pár dnech ve vaší společnosti a upřímném nočním hovoru s Dra’Pem poněkud otevřel a přiznal, že si něco málo z temných časů u Černé skály pamatuje. Především to, že odtam museli s matkou utéct poté, co jeho otec zradil svůj národ a pomohl převzít moc nově se rozrůstajícímu kultu, ke kterému se hlásil. Po celém životě skrývání v lese a v hanbě za svůj původ se rozhodl vyjít osudu vstříc. Než matka zemřela, svěřila mu část mapy, kterou ukrývala a kladla na srdce, aby o ni pečoval. Držela ho od pomsty a hledání otce, který ještě stále může být naživu. Podle některých indícií, které se mu podařilo vypátrat, by mohl být oním tajemným vůdce kultu, který již nyní „mírumilovně“ existuje jako oficiální uznané náboženství v Nadlaku. Teď už neměl kvůli komu se držet dál a touha po pomstě nebo aspoň zpřekažení nekalých plánů jej svedla až k Tyrovi, potažmo k vám.
Jeho hlavním cílem je překazit nastávající „slavnost“ a odhalit, zda je Garnak jen maskou, za kterou se skrývá jeho otec Artufel. Bojí se však o mapu, kterou střeží, protože si myslí, že minimálně další 2 části už mají okultisti.
Mladý elf vyrazil jak nejrychleji mohl – jeho unikátní schopnost cestování mezi stromy je neuvěřitelně náročná na orientaci a se vzdáleností i velmi vyčerpávájící. Během dne však byl schopen dorazit do Stříbrného potoka a najít kláštěr boha Herna zdobící louku na břehu Erebu. Na místě ho však čekalo zklamání. Představoval si, jak se přivítá s plukem k boji odhodlaných kleriků, podobných bratru Tyrovi, kteří nebudou čekat na důvody a budou odhodláni se rvát s kultisty hlava nehlava. Uvítal jej ale sveřepý stařec a jeho chmurné obavy, že na otevřený boj nemá dostatek silných mužů, které by mu mohl poskytnout. I přes jisté rozčarování se byl nakonec schopen domluvit s hlavou kláštera alespoň na špehovací a záškodnické akci namířené vůči stoupencům Tharmu na sobotním rituálu. Pokusí se infiltrovat dav a překazit obřad.
Tma. Ticho a neustupující bolest. Vědomí se prodíralo na povrch jen pomalu. „Co se to sakra stalo? Už vím. Dostali mě.“ V malé kamenné místnosti bez oken nebylo mnoho nábytku. Jen slamník na tvrdé podlaze a vědro s vodou. Na slamníku se choulila hubená postava v potrhaných šatech. Elegil zaúpěl, když se pokusil otočit a protáhnout ztuhlé paže. „Nejsem svázaný. Aspoň něco.“ Posadil se. Škvírou pode dveřmi prosvítal tenký paprsek světla, nejspíš z lucerny. Je den? Je noc? Nevěděl. Pokusil se vybavit, co se stalo poté, co opustil katakomby pod městěm, kam umístil nakradené výbušniny. Prozradil se něčím? Věděli o něm? „Měl jsem se sejít s Hernovými mnichy a pak... “ A pak to přišlo. To uvědomění. Byl tam jeho otec! „Byl to on!“ Bolest hlavy znovu zesílila. Modřiny na obličeji i na těle nevnímal. Kdyby nevěřil na osud a temnou magii, byl by si říkal, že měl jen šílenou smůlu. Když se ale prodíral davem na smluvené místo, zahlédl mladou krásnou ženu. Jejich oči se střetly jen na okamžik, ale svět kolem, jako by se rozplynul. V hlavě uslyšel její hlas: „Tady jsi. Tvůj otec už na Tebe čeká! Pojď blíž.“ A nohy, které jako by už nebyly jeho, poslechly rozkaz té modrooké ďáblice a sotva byl na dva kroky od ní, ucítil ostrou bolest v zátylku a svět kolem pohasl.
Netušil, zda uběhli 2 dny, 2 týdny či měsíc. Většinu času byl uvězněný a potmě. Ale spát nemohl. Setkání s otcem a jeho nástupcem mu do duše vypálilo znamení, kterého se nemohl zbavit. Nebo o něm přestat přemýšlet. „Měl mě raději zabít. Měl jsem ho zabít já. Teď už je pozdě. Ale co když to nešlo ani tehdy? Je snad možné zabít přízrak?“ Jídlo, bolest, tma, únava, bití a vtíravý hlas odříkávající zaklínadlo. Nebo kletbu? A je v tom rozdíl? Nevěděl. Jen ten kolotoč pořád dokola. „Jaký to má smysl?“ ptal se sám sebe pokaždé, když osaměl. Až jej jednoho dne znovu předvedli do chrámu. Zesláblý a zlomený nekladl odpor. „Už je připraven.“ ozval se medový hlas Garnakova nástupce. Ta tvář mu přišla příliš povědomá. Viděl ho snad už někdy? To těžko. Ale přeci jen. Kdyby… kdyby byl jen o něco málo starší a měl světlejší vlasy… „To není možné„, pomyslel si, když se nad ním skláněl mladý elf v sametově černém rouše, „vždyť má stejné rysy jako Dra’Po!„.
Od toho podivného setkání se k němu dozorci chovali o něco lépe. Dostal najíst, trochu vína a směl na pár minut s ozbrojeným doprovodem na denní světlo. Bál se, co ta změna znamená. Vždyť i odsouzené na smrt prvně provedou na čerstvém vzduchu. Proto, když spatřil možnost k útěku, neváhal.
Když po nekonečných hodinách vystoupil ze staré lípy na nádvoří kláštera ve Stříbrném potoce, padl k zemi, sotva dýchal. Tak dlouhá pouť jej zcela vyčerpala. Nevěděl však, kam jinam se uchýlit. A Hernovi služebníci mu snad pomohou.