| Jméno: | Terezie de Santre |
| Rasa: | člověk |
| Povolání: | kouzelnice |
| Město: | Gratz |
| Zbraně: | – neznámé – |
| Vzhled: |
| Tmavě hnědé středně dlouhé vlnité vlasy, většinou splétané, výrazné modré oči, úzký a špičatý nos, tenké rty. Nosí tmavěmodrý plášť, vysoké boty na podpatku, je drobné postavy i výšky. Věk: odhadem 25 let |
| Charakter: |
| – neznámý – |
| Biografie: |
| Původem nižší šlechtična, má sídlo někde ve vilové čtvrti. Pravděpodobně je napojena na kult Ora Tharm v Nadlaku. Účastní se obchodů na pomezí zákona a obchoduje s magickými artefakty. Studovala v Drinadu u čaroděje Arakaie. |
Stalo se v kampani:
Podplatila kouzelníka Torkváta, aby jí prozradil, kde se nachází jeho úkryt a jak vypadá krabička s ukrytou mapou. Vytvořila poté kopii, kterou podstrčila za originál a prozatím zmizela z města.
Stojí za očarováním Matěje, kterého poslala zabít otce Radovana.
Víte od Otakara:
Studovala v Drinadu u jistého kouzelníka Arakaie. Podle všeho udržují stále blízké vztahy (vč. korespondence). Často cestuje buď tam nebo do Nadlaku, kde z vydělaných peněz podporuje místní charitu.
Nemá žádnou žijící rodinu a její domov vypadá, že se zde povětšinou jen přespává a moc se mu nevěnuje. O základní údržbu se stará jediná služebná – postarší místní žena bez zajímavé minulosti. Špehové neobjevili žádný sejf nebo skrýš – buď je dobře zamaskovaná nebo je jinde.
Mezi obchodníky nemá vyloženě přátele ani nepřátele, udržuje s nimi pouze čistě pracovní styky. Což je jim pak trnem v oku a říká se, že zůstane stará panna.
Nadlak, páteční večer před Imbolcem:
Pod rouškou noci se madame T. vydala s kápí staženou do obličeje za čarodějem do jeho klášterního ubytování, bohužel se čaroděj opozdil a tak narazila pouze na jeho služebnou, která jí sdělila, že čaroděj bohužel nedorazí dřív než v sobotu ráno a tak na něj musí počkat. Zklamaná, ale ostražitá se ihned vydala zpět do svého pokoje v hostinci Pod věží. Cestou narazila na pár podnapilých věřících, ale cestou zpět ji nikdo nesledoval. Šla tedy brzy spát, aby byla na druhý den připravená předat svůj úlovek milovanému čaroději. V tom se to celé trochu zvrtlo. Z ničeho nic, v prostřed noci jí kdosi vešel do pokoje. Pozdě si vzpomněla, že ani nezamkla a ve vytržení nebyla schopna víc spuštění připraveného obranného kouzla a vylekané: „Kdo jste? Co chcete?„. Byl to jakýsi omyl, ikdyž opatrnosti není nikdy nazbyt. Mladý, celkem pohledný elf, s pelerínkou přívržence, se zmateně omlouval, že si musel splést pokoj, neb hostinský říkal „na konci chodby“. Vyhodila ho ven a důkladně zamčela dveře. Zvláštní. Proč se vše musí vždycky takhle pokazit? A proč jen když je to důležité a její milý jí obzvlášť kladl na srdce, aby zapadla do davu a nevystrkovala přes den ani nos? Hloupá, hloupá holka! Chtěla ho vidět a co když jí někdo přece jen sledoval? Přemýšlela. Ne a ne usnout. Třeba je to vše jen náhoda, podivná shoda okolností. Celý týden nešel podle plánu. Kouzelník, kterého podplatila, aby se dostala k jeho skrýši, zmizel beze stop. Někdo jí nechal prohledat sídlo a ikdyž určitě nic nenašli, očividně ji někdo s tím vším spojuje a možná už jí je na stopě i tady, v Nadlaku. Cestou byla opatrná, víc než jindy. Dvakrát změnila koně i šaty. Kdo jiný by věděl, kam ji Arakai poslal? Kdo ví, že se vídají nejen pro pracovní záležitosti? „No jistě.. Musí v tom mít prsty ta malá všetečná žvanilka! Však si na ni ráno došlápnu.„
Byla ve stresu víc než kdy jindy. Od doby, co se vrátili od Černé skály, se jí milenec vyhýbal. Víc pracoval a cestoval a na vášnivý románek nezbývalo tolik času. „Přes dva měsíce jsem sledovala toho starého klerika v přestrojení za venkovanku, získala mapu, pro kterou mě poslal a on si ani neudělá čas mi dát vědět, že přijede až v sobotu ráno! Žádný dopis nebo vzkaz!“
Takto zabraná do vlastních pochmurných myšlenek zůstala Terezie pro chvíli bezbranná tomu, co se na ni chystalo jen o pár dveří dál, v pokoji číslo 8…
… V okamžiku, kdy jí došlo, že celá ta strašlivá bolest břicha a nutkání ulevit bouřícímu se zažívání byla jen lest a opravdu za to nemůže ta rybí polévka dole v přístavišti, rozzuřila se. Zalomcovala dveřmi od kabinky a když nešly otevřít po dobrém, použila vyrážecí kouzlo. Chodba byla temná a tichá, jen židle, která bránila otevření se rozletěla o stěnu. Zostuzená a rozlícená proběhla chodbou do svého pokoje. Na vteřinu se zaradovala, že snad ji chtěli jen okrást o šperky, když z dálky uviděla krabičku položenou na nočním stolku, ale neradovala se dlouho. Z blízka bylo patrné, že nejen, že s ní někdo hýbal, ale nechal ji i pootevřenou. A mapa samozřejmě pryč. Zmocnila se jí panika. Chtěla vyběhnout do tmy a sledovat pachatele, jenže pak se zasekla; je tu sama, v noční košili, bez Arakaie, a po celém dnu i téměř bez many. Snažila se uklidnit. Oblékla se, vzala peníze a tmavě modrou pelerínu a vyrazila nejkratší cestou k domu Ochránců. Místní forma městské stráže má sice své mouchy a svérázné praktiky, ale odměně se nebrání. A tak ještě tentýž večer začali prohledávat město muži v černých halenách a kožených zbrojích. Hlavním podezřelým se stává dlouhovlasý blond elf, který stál ve dveřích jejího pokoje.
Sobota ráno před obřadem:
Celá ta záležitost s mapou se jí poněkud vymkla z ruky. Byla naštvaná sama na sebe za svou lehkovážnost a bála se reakce svého milence a učitele. A opravdu nebyla moc přívětivá. Mezi slzami se snažila rychle posbírat své věci a už už se chystala odejít, když v tom ji zastavil. „Přestaň už fňukat a poslouchej. Ještě můžeš být užitečná, ikdyž jsi to zpackala. Pátrání po elfovi, který tě obelstil, přineslo své ovoce. Garnak se domnívá, že by to mohl být jeho syn. Uprav se a jdi ven, vezmi si tohle a přiveď mi ho do setmění. Jinak se nevracej.“ S těmi slovy jí podal malou ampulku s tmavě rudou tekutinou – krevní kompas. Tušila jak funguje, protože jej sám mistr nezřídka používal. Při správně provedeném rituálu pomáhá vyhledat krev spřízněnou s tou, která se do něj vloží. Otřela slzy, schovala ampulku do kapsy a vyrazila ven. „Tentokrát už neselžu, můj pane. Už nikdy!“