Historie:
Víra v Tharma přišla po válce někde z jihu zpoza Aragonnské pustiny, nejspíše od orků či skřetů, a šířila se násilně napříč regionem pomocí takzvaných Poslů smrti. Členové této sekty posbírali ty nejhorší existence, indoktrinovali je a v početných skupinách pak plundrovali okolí, vřaždili, obětovali, pálili a unášeli ženy a děti. Proti nim se zvedla vlna trestných výprav organizovaných vyšší šlechtou z větších měst a po pár letech byla tato extrémistická větev prakticky rozprášena. Jisté základy této víry ale přežily v pár umírněnějších formách a po obsazení jihu Aragonnci získala své právoplatné místo mezi uznávanými organizacemi.
V Domovině:
Oficiální sídlo kultu je v Nadlaku, kde platí za nejvlivnější církev v okolí. Na jihu jsou ještě i ve větších městech menší kláštery a chrámy, ale na severu země se prakticky nevyskytuje.
Uctívá boha smrti Tharma, takže není vnímána ve světě příliš pozitivně, ale obecně se jejich kněží zabývají posmrtným životem, rituály pohřbívání a převádění duší na druhou stranu. První zmínky o tomto náboženství pocházejí z jižních oblastí Oberunu, především Agaronnské pustiny a jižně od řeky Loáry.
Typické rysy a charakteristika církve/věřících:
Vyšší hodnostáři nosí typické tmavěmodré, lesklé pláště. Řadoví klerici nosí světle modré kutny. Nejvyšší kruh – představenstvo – a vůdce uskupení mají zářivě černé kutny s kapucemi hluboko do obličeje.
Věřící si pak i místo jiných odznaků příslušnosti k církvi kupují světle modré poloprůhledné pláštíky, které prodává jediná tkalcovna ve městě, spadající pod chrám. Vlivní stoupenci a sponzoři dostávají darem stejné, jen tmavší pláště. Tyto pláště vykazují vysokou odolnost vůči ohni a složení jejich látky je výrobním tajemstvím.
Zbožný pozdrav zní: „Veselé zítřky!“ s odpovědí: „Černější než dnes.„
Své „odcházející za věčným poznáním“ (aka umírající či mrtvé) pohřbívají spálením v ohnivé peci poté, co příbuzní rituálně odevzdávají nehořlavý pláštík zemřelého věřícího. Mimo oficiální a úřady schválené praktiky se ale věnují i dalším rituálům z oblastí v šedé zóně a někdy i za hranou obecné etiky. Jejich charitativní organizace například umožňuje placené služby asistovaných sebevražd a krevních rituálů.
Hlavou celé církve je již po několik desetiletí jistý Garnak. Mezi lidmi platí za svatého muže a ikonu, o které se nemluví a pokud, tak jen s nejvyšší úctou a pokorou. Málo kdo jej viděl z blízka, většinou promlouvá k davům z vysoké věže chrámu a kapuci téměř neodkládá, stejně jako hrstka jeho nejvěrnějších mnichů, oděných v černá roucha.
Věřící praktikují obvykle polygamii bez obřadů manželství a své modlitby vykonávají každý den ve stejnou dobu – za úsvitu a za soumraku, s obličejem obráceným k zemi, kdy zní církevní zpěvy z každé modlitební věže.